Ragdoll
Tyhle kouzelné kočičky jsem jednoho krásného dne objevila na internetu. Asi to byl osud, který mě dovedl až k prahu pražských chovatelů, od kterých jsem si odvezla bojácnou, nevyrovnanoum kočku se špatným vztahem k lidem, k jídlu, k ostatním kočám, k celému světu. Co naplat, že má papíry, na výstavě by se s necelýma dvěma kily vypadala jako pohublé koťátko (jsou jí 2 roky). Je tu ještě jeden problém - vzít ji na výstavu by byla smrt -její anebo moje. Představou vysněné výstavbí a chovatelské kariéry se bavím o dlouhých zimních večerech.
Rok po kočičce k nám přibyl kocourek, úplný opak kočičky. Nenajdete pohodovější kočku. Nechá si líbít všechno, hraje si (a rád), sežere i to, co není k jídlu a jakmile se posadím, dobývá se do mé náruče. U kocourka je velice znatelná charakteristická "hadrovitost" ragdollů. Kromě chorobné žravosti čehokoli nemá jedinou špatnou vlastnost, dokonce ani nezlobí, neznačkuje, je s ním opravdu sranda (už jste viděli kočku sedět na zadku, ležet rozpláclou na zádech, přetékat z čehokoli dolů, posadit se na povel...). Kocourek je bez PP. Nevím, jestli se smát nebo brečet, když čtu poučky o výhodách zvířat s PP a ty "strašné případy" zvířátek bez PP. Já osobně z dosavadních zkušeností s chovateli a chovatelskými kluby vím, že PP není dokladem kvality ani zdraví ani výstavních a chovatelských úspěchů ( a to i kdybste měli doma potencionálního šampiona).