LUCERNSKÝ HONIČ – ŠVÝCARSKÝ HONIČ
Lucernský honič je variantou plemene
Švýcarský honič, pod které patří i známější Bernský honič, ale i méně známá plemena
Jurský honič a Švycký honič.
HISTORIE PLEMENE
Historie švýcarských honičů sahá pravděpodobně až do dob, kdy Keltové obývali Španělska, Francie, Švýcarska a také Britské ostrovy. O Keltech je známo, že holdovali lovu – odtud tedy pochází pokolení nejstarších loveckých psů.
Ještě v 17. a 18. stol. prožívali švýcarští honiči svůj zlatý věk, jelikož vynikali v oblíbené zábavě vyšší společnosti - parforsním honu. Jak ale v průběhu 19. stol zájem o tento „sport“ ztrácel, upadala i obliba loveckých psů. Záchrana přišla brzy – v roce 1903 byl ve Švýcarsku založen speciální klub pro honiče a plemeno se podařilo vzkřísit. V roce 1933 byl vydán první jednotný standard.
Nyní se plemeno dělí na 4 varianty podle zbarvení. Samostatný standard má plemeno Švýcarský nízkonohý honič, který se dělí na stejné barevné varianty. V České republice není plemeno zastoupeno příliš velkým počtem zástupců. Nejvíce rozšířený je Bernský honič.
CHARAKTER PLEMENE
Jak bylo řečeno, dělí se plemeno švýcarský honič na 4 různá plemena lišící se na pohled barvou. Tato plemena jsou známá pod názvy:
- Bernský honič
- Bruno de Jura
(Jurský honič)
- Lucernský honič
- Švycký honič
Všechna čtyři plemena jsou známá především myslivecké veřejnosti jako výborní lovečtí psi. Je to přírodní plemeno s velice silnými instinkty, nijak zvlášť nepokřivené chovatelskými záměry. Velice dobře se s ním pracuje, jelikož se výborně orientuje v prostoru a jeho lovecká vášeň se projevuje i intenzivním štěkotem. Jeho předností je schopnost instinktivně nahánět zvěř před lovce. Pracuje výborně sám a ještě lépe ve smečce.
Fakt, že byl v minulosti chován ve větších smečkách, vysvětluje, proč je pro lucernského, potažmo švýcarského honiče těžké být sám. Potřebuje společnost, zábavu, akci. Zavřený v bytě, u boudy, celý den na zahradě je pro něj utrpení.
Má výbornou povahu, je velmi krotký a na člověku velmi lpí. Dobře se cvičí. Jednou z hlavních nástrah může být přivolání, pokud pes chytí stopu. Jinak pes pracuje a cvičí velice ochotně, pokud je to pro něj dostatečně živé, pružné a zábavné. Výcvik formou drilu není dobrý ani nutný.
Je přátelský k lidem i ostatním psům. K těm je dost tolerantní, nechová se v žádném případě agresivně a velice dobře s nimi vychází, nenechá si však nic líbit.
POPIS
Švýcarský honič má podlouhlou hlavu s širokým černým nosem. Pysky těsně překrývají spodní čelist. Má středně velké oči, lehce oválného tvaru a hnědé barvy. Uši jsou úzké, spuštěné, mírně zvrásněné a stočené, jejich konec je zaoblený a jsou pokryty velmi jemnou srstí. Jsou zavěšeny pod linií očí a na délku dosahují alespoň k nosu.
Tělo je silné a dobře osvalené. Výška psa je 49 – 59 cm, feny
měří 47 – 57 cm. Tato hranice je
přesná a bez tolerance. Tělo je pokryto krátkou, hladkou, přiléhavou srstí,
která je velmi jemná na hlavě a uších. Jednotlivé typy se dělí podle zbarvení
na plemena:
Lucernský honič
Jeho základná zbarvení je „modré“. Tzv. modrou barvu vytváří směs srsti černé a bílé (také modrý bělouš) s černými plotnami nebo s černým sedlem. Znaky pálení více či méně tmavého se vyskytují nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou. Celý černý plášť je přípustný.
Bernský honič
Je bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem. Pálení se vyskytuje v podobě více či méně tmavých znaků nad očima, na lících, na spodní straně uší a okolo konečníku.
Bruno de Jura (Jurský honič)
Základní zbarvení je plavé s černým pláštěm, někdy i s uhlováním (černá srst v plavé), nebo černý se znaky pálení nad očima, na lících, okolo konečníku a na nohou. Někdy se vyskytuje bílá skvrna na hrudi. Tato skvrna může být jemně stříkaná (černě nebo šedě).
Švycký honič
Tato nepříliš známá varianta je bílá s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem, celý plavě oranžový plášť je ale přípustný.
ZÁKLADNÍ PÉČE
Je nutné mít stále na paměti, že jde o psa, jehož předci byli po staletí používání k loveckým účelům. Ačkoli jde o povahově bezvadného psa a výborného společníka, není možné opomenout jeho pracovní potenciál a množství energie, kterou ze sebe potřebuje nutně dostat.
Švýcarský honič se může bez problémů stát úžasným, jemným a noblesním domácím mazlíčkem, pokud má dostatek pohybu a zábavy. V domácnosti je to příjemný společník, extrémně čistotný, reagující na každé slovo a velmi rychle se adaptující na podmínky života v rodině. Nikdy není agresivní a ke člověku velmi přilne. Umí se chovat a výcvik není vůbec náročný vzhledem k jeho těsnému vztahu k majiteli a úzké spolupráci s ním.
Chov je podmíněn složením výkonnostní zkoušky pro honiče na zajíce či srnu.
PLEMENNÝ STANDARD
Číslo standardu: č. 59/28.06.2002
Země původu/patronát: Švýcarsko
Zařazení v FCI: FCI VI. Honiči, barváři a plemena příbuzná
Sekce č. 1.2 Střední honiči
Pracovní zkouška: Ano
Oficiální zkratka v ČR: LZH
Názvy plemene: Švýcarský honič, Lucernský honič, Schweizer Laufhund, Luzerner Laufhund